USA 2025
Den 1 – 28. 6. 2025
Tentokrát se děje něco nečekaného. Úplně všechno funguje. Odlet z Prahy proběhne bez jediného problému, odbavení, let i přestup na Heathrow jsou překvapivě hladké.
V letadle sedí Baru vedle malé Indky, usne jí na rameni a celou cestu se různě povaluje chvíli po mně, chvíli po ní. Ona nic nenamítá a nonstop se láduje rozinkami. Pak se podaří Baru vysypat cigarety pod její nohy, takže tam leze po podlaze a sbírá je. Dáma je stále statická. Rozdělává další rozinky.
Po přistání v New Yorku přichází další šok. Žádné fronty, žádné čekání, imigrační bez otisků, kufry i cesta ven proběhnou snad nejrychleji v historii našich cest. Sedáme do metra a za čtyřicet minut vystupujeme jen pár metrů od hotelu. Bydlíme v Dolním Manhattanu, kde je okolí plné evropsky působících hipsterských kaváren, všude čisto, bezdomovců a narkomanů minimum. New York miluju a držím mu pěsti, aby vydržel takový, jaký je.
Hned vyrážíme k One World Trade Center, máme ho kousek od hotelu. Vytahuju foťák a jsem v transu. Baru mezitím řeší zásadnější problém – kde koupit pohodlné spodní prádlo "pro naše babičky". Každoroční úkol. Všude kolem nás jsou reklamy na nový Iphone. Mluvíme o něm skoro denně, i když obě víme, že na ně není v rozpočtu místo. Večer ještě projdeme Wall Street, zase fotím. Sice už to mám nafoceno mnohokrát, ale nikdy to není stejné.
Hotelový pokoj je maličký, ale personál nás uklidňuje, že jsme vlastně dostaly větší, jako dárek. Nechceme vidět ten menší. Výhled z okna máme na červené dlaždice a trubky ze světlíku. Jsou tak blízko, že by snad stačilo natáhnout ruku. Vycházá z nich hluk a teplo. Tři noci to zvládneme. Snídaně nás ráno příliš nenadchne – personál přesně určuje, kde smíme sedět a kde rozhodně ne. Posazuje nás na bar vzadu, kde je vyklimatizováno tak, že nám přimrzají zadky ke kovovým židlím. Na luxusní hotel Frederick docela zvláštní přístup. Druhou snídani se nedáme a sedáme si do kožených křesel v hlavním sále. Dívají se divně, ale je nám to jedno. Snídáme dlouho.
Den 2 – 29. 6. 2025
V půl šesté ráno vyrážím sama do Washington Square Parku, zatímco Baru samozřejmě ještě spí. Je to pěšky kus cesty, ale Manhattan brzy ráno je nejkrásnější. Po návratu hlásím šílený bordel, narkomany a bezdomovce. Park byl totálně zaneřádění, nikdo se neodvážil jít přes něj, všichni ho obcházeli. Vracím se dost přešlá.
Společně pokračujeme do Battery Parku, velká část je zrovna v rekonstrukci. Po úspěšném útěku před všemi naháněči, kteří slibují i to, co není možné, si kupujeme lístky na trajekt v hlavní pokladně a konečně vyplouváme k Soše svobody. Celý den je nesnesitelné vedro, jediné ochlazení přichází na palubě lodi. Na všechno máme přesně minutu – trajekt přijede, nastoupíme, odplujeme. Stejné je to i cestou na Ellis Island, kde si prohlížíme muzeum přistěhovalců. Tudy prošlo přes dvanáct milionů lidí, než to tu v roce 1954 zavřeli. Klidně pět tisíc denně v těch nejhorších letech – a my se teď odtam plavíme s minutovou přesností na pevninu.
Kelímek nakrájeného ovoce za pět dolarů je naše večeře. Padáme únavou.
Den 3 – 30. 6. 2025
Jdeme do Chinatown a Little Italy. Hledáme záchody. Pán s koštětem u mekáče nás pustí i bez kódu. V malém čínském obchodě si Baru kupuje tabatěrku, kam rozsypané cigarety pečlivě uloží ještě na ulici – dosud je měla hozené v zipovém sáčku. Hned vedle je krámek se šperky. Baru rozepne řetízek a medailonek se zasekne mezi regál tak, že nejde vyndat. Prodavačka dělá, že to nevadí. Přeci jen si, jako kompenzaci za ten malér, koupí tenký řetízek, který ji do večera zčerná na krku.
Ochutnám matchu. Málem omdlím. Baru má za sebou asi šest káv, takže můj nápoj bez problémů dopije. Celý den se lidé vyptávají na Baru tetování. Na ruce má stylizovaně vytetovanou mě, ale lidi se jí ptají, jestli je to ona. Kdo by si dal vytetovat sám sebe?
Odpoledne vyrážíme na Times Square. Chci za každou cenu najít kavárnu, kterou jsem před lety navštěvovala s Noemi, ale nemůžu ji najít. Baru se úplnou náhodou vydá jinou ulicí a samozřejmě ji najde. Pak ještě Hotel Chelsea, který navštěvujeme při každé návštěvě New Yorku. Taková naše tradice.
V našem hotelu řešíme první technickou závadu – zamkneme si všechny cennosti a pasy do trezoru, trezor nejde otevřít. Hlásíme to na recepci. Nikdo to nepřijde řešit. Následující den už musíme vyrazit na letiště pro auto. Po hodině čekání na technika se konečně objeví zaměstnankyně, která se naprosto vážně diví, proč ten trezor vlastně potřebujeme otevřít. Salamisti nejvyššího kalibru.
Na letišti máme dost času, takže navrhnu, že se najíme v jednom terminálu, kde je perfektní jídelna. Nemůžu si ale vzpomenout, který to je. Špatně nám poradí i zaměstnanci letiště, takže víc než hodinu jezdíme AirTrainem mezi všemi terminály – správně je "až" terminál číslo jedna. Umíráme hlady. Necháme si nandat triple combo s pomerančovým kuřetem, hnědou rýží a brokolicí. Taky tradice.
Pak konečně přichází půjčovna. Nepříjemný zaměstnanec, drzá slečna v chlupatých pantoflích, která nás předbíhá – Baru dochází trpělivost, slečnu usměrní. Se zaměstnancem se nakonec spřátelí, líbí se mu tetování a znovu se zeptá, jestli má Baru vytetovanou samu sebe. Dostáváme auto přednostně, i když má několik poškození – paní při předávání je naprosto v klidu, my raději všechno pečlivě fotíme.
Vyrážíme směr Philadelphia. Začíná děsný liják, takový, že opravdu není vidět metr před sebe. Stěrače nestíhají. Na dálnici je vážná nehoda, policie, hasiči, vrtulník, cesta se protahuje skoro o hodinu. Baru mi mezitím připomíná, že by si dala kávu. Jsem šťastná, když konečně parkuju u hotelu.
Den 4 – 1. 7. 2025
Do Philadelphie přijíždíme až kolem deváté večer. Sprcha, postel, konec.
Ráno začínáme praním. Baru obřadně vyndá Tide. Dá dvě kapsle do jedné pračky. Sušička nefunguje, rozvěsíme prádlo po pokoji a prosíme zaměstnance hotelové prádelny, jestli bychom si mohly věci dosušit tam – prádelna je plná Indů, kteří se na nás dívají velmi přísně. Nakonec všechno dobře dopadne a ještě nám prádlo donesou na pokoj. Složit si ho už musíme samy. Jediný funkční výtah mezitím přestane jezdit, naštěstí objevíme druhý, jen pro zaměstnance.
Vyrážíme na Market Street, zastavujeme v Marshall's, kde nás osloví mohutná černoška, která začne ukazovat svá stehna a vysvětlovat něco o oblečení – dodnes přesně nevíme co. Z těch stehen šel strach. Kupujeme spoďáry pro babičky. Když vyjdeme ven, spustí se další průtrž mračen. Odmítám za každou cenu koupit deštník, nesnáším deštníky, takže kompletně zmokneme. Pláštěnky máme v autě. Tradice.
Vběhneme do historické tržnici, Baru si kupuje tílko se slepicí. Pak ještě Liberty Bell – ta slavná prasklina se nikdy pořádně nevysvětlila, historici se o tom furt hádají, jestli praskla hned při zkoušce v roce 1752, nebo až o skoro sto let později. Nikdo to prostě neví.
Večer pokračujeme přes Delaware do Baltimoru. Hotel je nádherný, historická budova plná obrazů, starého nábytku a fotografií slavných hostů. Parkování máme zdarma, snídaně sice není pro nás, ale paní nám i tak ochotně připraví čerstvá vejce. Na naši obhajobu, snídani jsme si chtěly koupit v jakési kafeterii, ale fronta byla obrovská a my měly málo času. Tudíž využijeme nabídku v mínus jedničce pro válečné veterány. Vyrážíme do města plného černošských barů, kde se tancuje přímo na ulici a pouští hudba, fotíme všechno kolem. Po náročných dnech si konečně připadáme opravdu odpočaté.
Den 5 – 2. 7. 2025
Odpoledne míříme do Washingtonu D.C. Všude zábrany kvůli oslavám 4. července a bezpečnostním opatřením kolem prezidenta Trumpa. Baru je přesvědčená, že Capitol, Lincoln Memorial, Washington Monument i Bílý dům jsou vedle sebe (na mapě to tak vypadalo) – po několika kilometrech chůze zjišťuje opak. Já zase považuju každou velkou budovu za Lincolnův památník, i když jsem tu už byla dvakrát, takže nachodíme další kilometry navíc. Bílý dům kvůli zátarasům není skoro vidět.
Baru tančí na trávníku tam, kde se nemá chodit, přelézá zábrany a na chvíli na nich zůstane viset. Musím ji společně s kolemjdoucími pomoci dolů. Jsem přesvědčená, že mě jeden policista u zátarasů zve dovnitř, mávám na Baru, ať si pospíší, že se přeci jen dostaneme blíž. Je pravda, že mi to ten den slušelo. Už odtahuje jeden díl zábrany. Lehce koketně se na něho usmívám. V tom mě předbíhá policistka, která šla za mnou. Tak nic.
Zpátky musíme vzít taxi, už nás neposlouchají nohy a je děsné vedro. Taxikář nás natáhne asi o deset dolarů, Baru si toho vůbec nevšimne, protože mu zrovna vypráví, jak je zkušená cestovatelka po Americe a znalkyně jazzu. Přesto dostane ještě pět dolarů dýško. Je milý.
Další den opět do vozu a vyrážíme směr Richmond. Cestou se zastavujeme v Publixu na sushi a ovoce, máme hody.
Den 6–7 – 3.–4. 7. 2025, Richmond
Snídaně nestojí za nic, kafe hnusný. Naštěstí najdeme lepší kavárnu na oběd. Procházíme Canal Walk, kolem staré železnice, mosty a historické památky. Pak vidíme katedrálu, Capitol, Monument Avenue. Jsem přesvědčená, že se tu točil film Carol. Dokonce vlezu do hotelu se stejným jménem jako byl ve filmu. Ptám se svou nedokonalou angličtinou, za to nadšeně, recepčního. Ten o ničem neví. Bohužel to je jiný Richmond.
Odpoledne se vracíme na hotel a koupeme se v bazénu, který máme sami pro sebe – Baru mezitím zachraňuje žábu. Zatímco se koupu, nějaký pár si u okna hotelu dělá selfie a já se do něj omylem připletu.
Druhý den se vracíme k Canal Walk a zjišťujeme, že jsme předchozí den viděly asi desetinu celého kanálu.
Před odjezdem si jde Baru na kávu a já si jdu ještě fotit. Pak už vyrážíme do Norfolku.
Den 8 – 5.–6. 7. 2025, Norfolk
Cestou nám upadne kryt zrcátka, vyskočím na červenou přímo doprostřed silnice, abych ho zachránila. Hodím ho dozadu.
Jedeme se podívat na bitevní loď USS Wisconsin, 270 metrů dlouhá, jedna z největších, co americké námořnictvo kdy postavilo. Podaří se nám zaparkovat zdarma přímo u přístavu, objevíme tam i velkou tržnici. Strávíme tam hodinu, než nás pustí na loď. Tam se dostaneme jako jedny z prvních, natáčíme videa, a po patnácti minutách se v podpalubí navzájem ztratíme v nekonečné změti chodeb. Po dvou hodinách to vzdám, odejdu k autu a napíšu Baru, že mám hlad. Baru mi vůbec neodpovídá. Představuju si, jak ji tam bude hledat stovka dobrovolníků, ta loď má do podpalubí snad tisíc pater a je sakra ohromná. Baru se vymotá, větší problém má, když hledá auto. Je už bez wifi. Nechápu to – stojíme přece přímo proti vstupu na tržnici na hlavní třídě, asi sto metrů od lodi. Nakonec auto najde. Já nikde. Šla jsem se ještě vyčůrat na tu tržnici. Z dálky vidím její nasupený výraz. Hádáme se.
Procházíme se po čistém malém městě skoro bez lidí, najdeme kavárnu v přístavu, kam se vracíme i druhý den. Na pokoj jedeme nejpomalejším výtahem na světě. Pak řeším ostrý plech u zámku na pokoji. Sprcha neteče a wifi se nekonečně připojuje. Wifi tam prakticky nefunguje. Já mám americkou eSIM, Baru je závislá na wifi. Rozčiluje se.
Jedeme na pláž, kde nás teplý Portoričan se dvěma opilými americkými kamarádkami zve na pivo. Odpovídáme, že přece řídíme. Oni jen pokrčí rameny: "My taky. Za celý den se to nějak rozloží." Jsou skvělí a řeší Baru tetování jako ostatně každý všude a pořád.
Den 9 – 7. 7. 2025, cesta do Jacksonvillu
Cestou narazíme na kostelíček zasvěcený Pražskému Jezulátku, nízký, plný překrásných vitráží. Dáme se do řeči s kostelnicí, a když se doví, že bydlíme v Praze pár metrů od originálu, je z toho úplně u vytržení. Vypráví nám, jak se ta soška dostala do Čech – dárek od španělské šlechtičny, pak ji zdědila vnučka Polyxena z Lobkovic a v roce 1628 ji darovala karmelitánům. Za třicetileté války jí někdo urazil ruce, a mnich, co ji později našel, prý uslyšel hlas: "Dejte mi ruce a já vám dám pokoj." Dodnes k ní chodí přes dva miliony lidí ročně, a kopie visí i tady, na téhle malé faře uprostřed americké prérie. Před odchodem nás kostelnice ještě seznámí s knězem, na krku mu vysí masivní kříž. Přemýšlím, jak je možné, že ho nebolí krční páteř. Dáme do kasičky dva dolary – kněz se na nás dívá divně, tentokrát má tetování opační efekt. Košíček s penězi raději uklidí. Vlasy jsme měly trošku mastné, ale zase jsme až tak hrozně nevypadaly.
Podél pobřeží děláme zastávku ve Wendy's a Dunkinu, všude čisto a luxus.
Další čůrání je ve vesničce, kde si mě pán u benzinky oblíbí a půjčí mi klíč s drahokamem od záchodu, i když si nic nekoupím. Všude jsou švábi a všichni na nás koukají nevěřícně, co tam vlastně děláme. Baru si v autě stříhá nehty. Zastavujeme ve Wendy's, kde je jídlo tak dobré, že tam chce zůstat navždycky.
Po cestě potkáváme opuštěný pozemek se starými domky a plného starých amerických cedulí a krámů. Vrátíme se tam fotit, je to strašidelné, nikde nikdo. Pak zaslechneme rádio a pilu odněkud z jednoho z domů. nakoukneme a tam staré pily v zásuvkách. Rychle utíkáme pryč. Kousek dál narazíme na domek plný veteše, a i když paní chce za věci maximálně dva dolary, dám jí deset. Křížek si hned pověsím na krk. Bude nás chránit.
Den 10 – 8. 7. 2025, Charleston
Večer přijíždíme do hotelu, který jsme na poslední chvíli vyměnily – nádherný, plný keřů, žab a jezírek. Procházíme se romanticky po Charlestonu, objevujeme místo bývalé aukce otroků – tenhle přístav byl kdysi hlavní křižovatka celého vnitřního obchodu s otroky v Americe. Pak molo, rybáři, hudba a zmrzlinu.
V blízkosti je obří památník padlým veteránům z Vietnamu. Bezdomovci se koupou v designové fontáně.
Bydlíme v čistém, ale vlhkém hotelu se dvěma hvězdami, kde nefunguje skoro nic. Baru si ve Walmartu kupuje oční kapky.
Na snídani jsme samy, jsem šťastná. Najím se hodně. Baru není spokojená, chtěla slaninu.
V pokoji vydává lednice zvuk jako startující traktor, umyvadlo je ucpané. Ráno se Baru budí pokousaná od komárů. Recepce všechno odkývá, a přesto se nic neděje. Lednici musíme večer vyndat ze zásuvky. Opět jdeme na recepci. Další den máme na pokoji novou.
Den 11 – 9. 7. 2025, Charleston
Bydlíme kousek od mostu Arthura Ravenela, obřího a impozantního. Ten nás pokaždé přepraví do historické části.
Ráno kafe hnusné, jazz klub je v rekonstrukci. Na trhu mě odchytí paní se vzorky krému, div mě nedotáhne dovnitř, utíkáme se slibem, že se určitě vrátím. Prý okamžitě omládnu o pět let. Lákavé, ale stejně se tam nevrátím.
Jdeme do nejstarší budovy ve městě, bývalého vězení pro piráty, kde kdysi čekal na popravu i sám Blackbeard. Nudný průvodce, který už toho má asi za celý den dost uspí Baru v temné kopce, kde nám vypráví strašidelné historky.
Na hotelu máme pokoj hned vedle pračky a automatu na jídlo, kde nakonec večeříme salámky za tři dolary. Baru sleduje, kdo tam chodí prát.
Den 12 – 10. 7. 2025, zpátky v Charlestonu
Navštěvujeme kostel svatého Michala a muzeum otroctví.
Vyrážíme na Palm Beach Island, najdeme parkování i krásnou skoro prázdnou pláž s volnými lehátky. Vidíme divokého zajíce. Vydržíme tam dvě hodiny. Nevydržím dlouho na jednom místě.
U památníku Fort Moultrie nás zastihne déšť a mraky komárů, kteří si opět pochutnají na Baru.
Pokračujeme na Sullivan's Island, drahé, turistické místo – dva kopečky zmrzliny nás vyjdou na pět set korun, prodavač studoval češtinu.
Den 13 – 11. 7. 2025
Opět reklama na nový Iphone. Hned vedle je noblesní Apple store. Teď už na něj máme úplně nejmíň. V Charlestonu je náš rozpočet na mizině. Řekneme si, že žijeme jen jednou a že peníze budou a my nebudeme. Baru tam nechá starý telefon na protiúčet a ještě si k telefonu koupí i nová sluchátka. Já svoje heslo do Apple ID neznám, takže se starého telefonu nedokážu zbavit – odcházím tak s telefony dvěma.
Na auto dostaneme botičku zatímco jsme v Apple Storu. Naštěstí nám ji mladý kluk z parkoviště nakonec zase sundá a ještě se omluví. Nešlo nám parkování zaplatit.
Vyrážíme na Folly Island. Romantická dlouhá cesta mezi keři a betonovým chodníkem popraskaným a pomalovaným grafity. Ve vodě si hrají delfíni, Baru najednou vykřikne: "Hele, žralok!" S majákem na obzoru je to nejromantičtější místo, jaké jsem na týhle cestě viděla.
Voda je klídná a bez lidí. Baru lituje, že si nevzala plavky – dokud jí neukážu ceduli: nebezpečné spodní proudy, koupání přísně zakázáno.
Den 14–15 – 12.–13. 7. 2025
Hezká kavárna, procházka centrem, ústřice a losos k obědu, odpoledne koupání na naší pláži, kde potkáváme dvě border kolie. Hrají si s námi.
Foťák a dva telefony dohromady mají cenu ne moc ojetého auta, a přesto je jen tak šoupneme pod slunečník. Hlídám to z vody. V tom přijde poryv větru a slunečník vzlétne jako rogalo. Baru vyrazí přes celou pláž, křičím za ní: "Padej, Baru!" Paní asi sto metrů od nás ho nakonec chytí. Bojím se o Baru, když ho táhne zpět, aby neuletěla. Já běžet nemohla kvůli minimalistickým plavkám.
Den 16 – 14. 7. 2025, cesta do Charlotte
Ráno se ještě naposledy stavujeme v naší oblíbené kavárně. Baru se tam předvádí jako vždy a všude. Koupí mi ponožky a pak v autě rozlije celé kafe na sedačku, dostane nové. Mezi tím suším sedačku ubrousky, toaletním papírem, který s námi jezdil od prvního dne, kdyby náhodou. Starý posvěcený bulletin z Jezulátka poslouží Baru jako ochrana šortek, rozložím jí ho na sedadlo. Ten den totiž vracíme auto.
Celou cestu ji popoháním, ať fotí z okna. Míjíme úžasné mosty a místa. Ječí na mě, že drží navigaci. Chce do Wendy's. Dvakrát přejedeme. V Columbusu mají modernější verzi. Už neječí. Příjezd do Charlotte je hezký, i když hotel je bludiště, chodby jsou zvláštně propletené. Nájezd do parkingu je hodně zmateční. Slíbený popcorn zdarma už na recepci nemají – sní ho za tu chvíli, než najdeme náš pokoj.
Den 17 – 15. 7. 2025, Charlotte
Jedeme do centra – hezké město, grafity v ulicích. Baru potřebuje čůrat. Starbucks nemá záchod, ale je propojený s luxusním hotelem. Je nám trapně. Šorty, trička, opocené obličeji. Recepce ve zlatě, recepční bývalé modelky. Záchod má velikost ložnice, po stěnách visí obrazy, které vypadají jako drahé originály. Baru si odtamtud vypůjčí ručníček. Je na jedno použití.
Dneska nám to končí. Baru má depku. Nechce ještě domů.
Před odletem se potřebujeme někde umýt. Vymyslím plán: vplížíme se do bazénu u rezidenčních apartmánů, kde si dvou slušných „holek“ nikdo nevšimne. První pokus ztroskotá na bouřce a zamčené bráně. Při druhém pokusu je budova sice otevřená, krásně zaparkujeme, v autě si oblečeme plavky, ale bazén je na kartu. Sprcha je kousek od nás. Držíme se mříže jako žebráci. Pak obcházíme kolem jako hladoví psi, než nás dovnitř pustí kluk, který jde z fitka. Sprcha, bazén, dokonalost. Převlékáme se opět v autě, brána je zavřená, naštěstí někdo zrovna vyjíždí a pustí nás ven. Nechám tam brýle. Nové, sluneční. Položila jsem je na střechu auta. Mrzí mě to.
Vracíme auto na letišti, mineme výjezd o kousek, ztratíme dalších deset minut. Ještě nacvaknu plast na zrcátko.
Nebudeme spolu v letadle, automat na letenky nás rozdělil. Při kontrole Baru přijde o svůj Tide. Ten nešťastný výraz se nedá zapomenout. Ušetřila si pár tablet. Těšila se, jak s nimi bude doma prát. V hlavě už rozřazovala prádlo, které jsme měly na sobě. Ostatní prádlo jsme měly čisté v kufrech. Vždy si tam vše vypereme. Snažila se tu ženu přemluvit, ale ta tablety nekompromisně hodila do koše. Musí znovu vystát celou frontu, takže si zatím projdu krámek se sladkostmi. Koupím si čokoládu. Vracíme se ke gate – let je zrušený. Rezervuju hotel dřív, než se to většina zjistí. Projdu východem. Riskuju. Baru raději čeká. Místo dvouhodinové fronty všechno vyřídím přímo u odbavovací přepážky. Napíšu ji. Vyjde za mnou. Jsme jedny z prvních, kdo z letiště vůbec odjíždí.
Den 18 – 16. 7. 2025
Hotel je čistý a fajn. Ráno konečně pořádná snídaně se slaninou. Bazén, naše karta nefunguje a recepční nemá čas. Baru osloví cizí pány v lobby, jestli nás nepustí přes svou kartu – vyjde to a máme bazén jen pro sebe.
Večer nás čeká poslední americká večeře, milý číšník od nás dostává posledních pět dolarů.
Den 19–20 – 17.–18. 7. 2025, cesta domů
Letíme z Charlotte do Bostonu, nesedíme spolu – vedle mě muž, který dost zapáchá, vedle Baru paní, která celou cestu jí. Letiště v Bostonu miluju. Letadlo tam má dva vstupy, jeden nahoru do první třídy, druhý dolů do ekonomy. Ten, kdo to rozděluje nás pošle bez zaváhání rovnou dolů. Ani se nepodívá na letenky.
Na dlouhém letu už sedíme spolu. Vedle Baru je velmi milý mladík, který musí každou chvíli vstávat, protože Baru musí co hodinu na záchod, a ani jednou na ní není nepříjemný. Mně se dostane místa u okna. Zavrtám se tam.
V Londýně máme na přestup necelou půlhodinu, sprintujeme přes celé letiště. Nějaký slizoun se zlatým řetězem na krku se lepí na Baru, která nic nechápe, nakrucuje se, ukazuje mu fotky na mobilu a nakonec se před ním musí schovat na záchodě. Nějaký Čech si sedne na naše místo v letadle a tvrdí, že se spletl. Zkouší to, letadlo není plné. Vypráví, jak si všechno platil sám, hotel i taxi, aby nemusel čekat, že mu pak vše zaplatí včetně tučné kompenzace za zrušený let. Řeknu mu, že bohužel nedostane nic. Nevěří mi. Po chvíli si to sám dohledá, zjistí, že jsem měla pravdu. Přestane se s námi bavit.
Noemi nás nemůže na letišti vyzvednout, protože zrovna řeší opravu klimatizace v domě. Ale prý nám koupila koláče. Voláme Bolt. Po dvaceti dnech, tisících kilometrech a nespočtu historek se doma s chutí zakousneme co českého koláče.