Istanbul a let do San Franciska
1. 7. 2024 jsme letěly do Turecka, odkud jsme druhý den pokračovaly do San Francisca. Za mnou seděla starší žena, která mi celé dvě hodiny strkala do sedačky. Několikrát jsem se nevrle otočila, ale jí to bylo jedno. Baru seděla pár míst za mnou. Cesta trvala dvě a půl hodiny, takže jsme místenky neřešily.
Na letišti v Turecku nás čekal hotelový odvoz. Krásné auto v kůži nás během pár minut přepravilo do hotelu v Arnavutköy. Měly jsme jen nejnutnější potřeby k přespání. Kluci na recepci byli fajn a hned mě poprosili, jestli bych jim udělala pár fotek. Objednali nám za to večeři na pokoj, tak dobrý döner kebab jsme nikdy předtím nejedly. Pak jsme se vydaly na procházku městem, počasí bylo krásné, potkaly jsme spoustu skvělých lidí a povídaly si s nimi. Podvečerní čaje před domem, sousedské tlachání, hrající si děti, které předváděly svou angličtinu.
Druhý den nás čekal třináctihodinový let. Vešly jsme do letadla a já na tu bláznivou ženu opět narazila – a hned jsem byla přesvědčená, že mi sedí na místě. Letuška nás poprosila, ať se usadíme, že jsou za námi lidi, a tak Baru spustila, že mi ta žena sedí na místě. Ta už se mezitím zvedla a šla štrachat nahoru do zavazadla. Raději jsem ještě jednou koukla na svou palubenku a zjistila, že sedí dobře a že mám místo až za ní. Začala na nás vyplazovat jazyk. Celý let pak sledovala animáky a náramně se u toho bavila.
S Baru jsme měly místa vedle sebe, ale mezi námi byla ulička. V každé řadě byly tři sedačky. Když se letadlo zaplnilo, měla Baru vedle sebe obě místa pořád volná. Říkám jí, ať si sedne doprostřed, aby tam nikdo nevlezl, a že se k ní hned přesunu, jakmile letadlo zavře dveře. Nazvedla područku, sedla si doprostřed dvou míst a roztáhla nohy, aby je zabrala. Do toho přišel stevard, že by potřeboval jeden polštář. Baru měla tak bojovný výraz, že se jí chudák bál, ale nakonec mu jeden vydala. Já se děsně smála, že si měla sednout na to prostřední místo, a ne přes dvě.
Bylo to skvělé – měly jsme tři místa pro sebe, a díky tomu byl ten dlouhý let k přežití. Hned jak se letadlo zvedlo ze země, šla Baru na toaletu. Říkala jsem si, kde je tak dlouho. Vrátila se, oči úplně červené. Spletla si dezinfekci na WC s pleťovou vodou. Pár dní před odletem jsem jí totiž četla instrukce, jak se připravit na tak dlouhý let – jedna položka byla rozprašovač s pleťovou vodou, jenže nikde ho neměli do sto mililitrů. Byla celá šťastná, že ho objevila na WC. Takže pleť měla dokonale vydezinfikovanou, oči prokapala kapkami. Během letu jsme si daly pleťovou masku, kterou jsme měly v záchranném balíčku. Také mě dokola mučila nepochopením časové změny a přepočtu, kolik je v tu danou chvíli u nás v ČR.
Po přistání nastala mírná panika, protože její nehty i dlaně byly černé. Všimla jsem si, že má černou i mikinu u zápěstí, a tím se záhada vyřešila. Měly to na svědomí nové černé legíny.
San Francisco
V kufru zabalené letní věci, několikatery plavky a v hlavě myšlenky na koupání v Pacifiku po cestě ze San Francisca do Los Angeles. Na nekonečné koupání a slunění na plážích, lemujících Pacifik po celou cestu. Jednu mikinu jsme si přibalily pro případ večerního ochlazení, se kterým jsme ovšem nepočítaly.
Po přistání jsme se přepravily metrem do centra, do hotelu. Kupování lístku na metro bylo horor. Kartu to nechtělo vzít, nikde napsaná pořádně cena do naší destinace, protože to bylo metro letištní a mělo různé tarify. Už mi tekly nervy, chtěla jsem volat taxi. Při výstupu nás to samozřejmě nechtělo pustit ven, tak jsme využily fígl jako skejťák před námi a zábranu ručně odsunuly. Sluníčko svítilo, ale profukoval svěží vítr. Nijak jsme se nenechaly vystrašit, byl už podvečer. Šly jsme se projít, bydlely jsme hned u otočky Cable Car, přímo v centru, v milém starém hotelu po rekonstrukci. Pak unavené ulehly a těšily se na další den. San Francisco jsme se rozhodly zvládnout bez auta, které na nás čekalo zarezervované na letišti za pět dní. Dnes už vím, že pro lidi narozené ve znamení Berana je veřejná doprava peklem.
Ráno jsme se vydaly pěšky po Powell Street a v mobilu hledaly tu nejlepší trasu, abychom viděly vše, co se musí, a nakonec došly ke Golden Gate. Kartu s americkým tarifem jsme dostaly půjčenou od dcery, která v USA žije devět let. Byla to obrovská pomoc. No a jak jsme se tak zastavily, Baru hledala cestu a já bez brýlí na blízko koukala po zajímavých domech okolo nás. Všimla jsem si nějakého dědy naproti přes ulici, který z okna jakoby na mě mával. Nesměle jsem mu pokynula – už ani na dálku toho mnoho nevidím, ale říkala jsem si, že třeba žije sám a bude rád za trochu pozornosti. Dokonce si poodšoupl okno, jako by si chtěl vyvětrat. Baru však vyžadovala moji pozornost kvůli té cestě k Golden Gate a ptá se mě, kam to koukám. V tom někdo začal mlaskat. Rozhlížíme se – je to zase ten děda za oknem. Říkám jí, že už mi mával. A ona na to, že to mi nemává, ale honí si ho. Takže započala nesmírná zábava o tom, jak mávám onanujícímu dědečkovi, který si, zdá se, skutečně větral.
Z batohu jsme vyndaly mikiny, ale opět se uklidňovaly, že je chladno jen po ránu. Kus jsme šly pěšky a pak nás svezl Cable Car, se kterým jsem otravovala hned první večer a kvůli jeho nafocení chtěla vstávat už ve čtyři ráno. Naštěstí mi to únava nedovolila. Union Square, Lombard Street, California Street, Palace of Fine Arts, Ghirardelli a další zajímavá místa, a pak šup autobusem ke Golden Gate. Tam už tedy pofukovalo hodně. V dálce vězení Alcatraz, z pláže dobře viditelné. Na Golden Gate Beach byli lidi, ale v zimních bundách a čepicích. Pár odvážlivců v plavkách – vlastně jsem je chápala, jeli přece v červenci do Kalifornie. Dost zmrzlé, zabalené v mikině a kapuci, jsme se doškrábaly k mostu. Po cestě jsem Baru koupila mikinu u stánkaře na ulici. Měla jsem u sebe dolary, karty nebral. Ta jí prý zachránila život.
Rozhodly jsme se most přejet a prohlédnout si ho i z druhé strany. U vyhlídky Vista Point jsme omylem vstoupily někam, kam směl pouze personál, a ocitly se velmi blízko srnečce s kolouškem, kteří na nás vykuleně koukali. Díky tomu místu jsme viděly most z jiné perspektivy. Pak jsme se vyškrábaly zpět. Šly jsme zase na autobus. Zima a vítr sílili a představa, že bychom se měly vydat přes most pěšky, byla děsivá. V té zimě to byla neskutečná dálka. Chodily jsme na zastávku, která byla asi sto metrů od mostu, ale nic nejelo. Takhle jsme se tam prošly asi 4x. Mobilu se vybila baterie, takže nebyla ani možnost si zavolat taxi. Jediné, co se tam občas mihlo, byl autobus Hop on Hop off, ale ti chtěli 48 dolarů za osobu. Už jsme byly tak zoufalé, že jsme chtěly na ten další naskočit. V tom se probral mobil a měl jedno procento. Zvládly jsme stáhnout Lyft a přivolat ho. Po dvou a půl hodinách utrpení jsme seděly konečně v teple auta. V tu chvíli jsme věděly, že bylo správné rozhodnutí nechat děti doma. Baru celou historku vyprávěla řidiči, kterého to ale vůbec nezajímalo.
V hotelu jsme si pustily horkou sprchu, zatopily si a zalezly do peřin. V San Franciscu jsme měly strávit pět dní a pak pokračovat po Pacific Highway dolů do Los Angeles, kde už bude vedro k padnutí. Baru měla nové boty, které si koupila v Turecku na letišti, a stále jsem poslouchala, že bez nich by to nezvládla. Dokola si je myla a utírala a pak mluvila stejně i o nové mikině – že bez ní by byla už mrtvá. A to celé se opakovalo několikrát denně... boty a mikina. A já si i přes mraky, zimu a chladný vítr spálila obličej, který se mi loupal až do Los Angeles.
Následující den byl 4. červenec, Den nezávislosti. Šly jsme po Market Street ke Capitolu. Tam se narkomanům měnily stříkačky a jehly a zároveň dealeři ihned prodávali drogy. O kus dál byla kavárna jako vytržená z té divoké reality, byla to univerzitní oblast, a tak jsme na chvíli s kávou v ruce poseděly v nádherném venkovním prostoru. Další zastávka byla u viktoriánských domů v Alamo. Odpoledne jsme se na hotelu přistrojily a vyrazily na metro. Na ulici hrála skvělá kapela. Jely jsme okouknout Castro, gay čtvrť, která na nás působila zvláštně opulentně.
Ještě předtím jsme ovšem vyšly pěšky na Twin Peaks. Tento nadlidský výkon, asi třicetiminutové prudké stoupání v neskutečném studeném větru, s foťákem na krku, mě odrovnal.
Odměnou byl, alespoň pro ten okamžik, venkovní stánek s občerstvením. Kluk měl celkem fičák. Do toho dáma rusky mluvící chtěla být nápomocna a různě mu tam pomáhala otáčet ty buřty a ještě stíhala vyzvídat, co jsme zač, jak dlouho jsme v San Franciscu a co tam děláme. Lidi se hromadili, ale on byl naprosto v klidu. Svým tempem opékal buřty zabalené ve slanině a u toho krájel ovoce do salátů. Když nějaký buřt připálil, ptal se, kdo chce spálený, a my se divily, kolik lidí si ten spálený vzalo, jen aby nemuseli čekat. Ty naše byly krásně upečené, a ještě jsme si objednaly nakrájený vodní meloun. Prodejce měl na sobě černé gumové rukavice, kterými bral párky, ovoce i peníze, hrabal se s nimi ve své kabele nebo otvíral auto. Pak vzal ze země krabici, postavil ji na prkýnko na ovoce, vyhrabal příbory, krabici opět šoupl na tu špinavou zem a pěkně na tom stejném prkýnku nakrájel meloun. Popřál dobrou chuť, a vrácené peníze mi v ledvince vytvořily olejovou skvrnu. Opět celé zmrzlé jsme se vydaly do hotelu.
Večer nás čekala poslední zastávka v přístavu, Pier 39, kde měl být obří ohňostroj a kde volně žijí lachtani a povalují se po molech. Jenže k večeru byli už všichni pryč, a já zklamaná. Naštěstí jsme jich pár našly o kus dál. Venku na ulici jsme potkaly staršího pána, který si chtěl povídat. Vyprávěl nám, kde všude byl, znal Prahu. Byl smutný z osudu některých přátel, nebo jejich dětí, kteří propadli v San Franciscu drogám.
Po ohňostroji se valily davy lidí zpět do centra, doprava zkolabovala. Šly jsme s davem pěšky. Opět zima a vítr, nahoru a dolů, za dvě hodiny jsme odpadly na pokoji. V noci jsem měla strašnou zimnici a horečku. Potila jsem se, jako bych ležela u kamen. Baru se o mě vzorně starala. Podala mi Paralen, ale nějak nezabíral. Pak jsem si všimla, že je to Dorsiflex. Baru je měla namíchané ve stejné krabičce a nějak se dvakrát za sebou přehmátla. Aspoň mi povolila bolavá krční páteř.
V lékárně jsme koupily lék na zánět průdušek. Ten den jsme měly naplánováno off a rozhodly se jít prát. Jenže jak mi ta nemoc zatemnila mysl, panikařila jsem, jak rozměníme čtvrťáky na prádelnu – měly jsme u sebe jen stodolarovou bankovku. Nakonec Baru vymyslela plán: koupily jsme toaleťáky (v hotelu docházely a ty se navíc nikdy neztratí), ovoce a něco na pití. Automat na čtvrťáky v prádelně bral maximálně dvacetidolarovku, a tu jsme teď měly. Měla jsem vše propocené a obě jsme vytahaly všechny věci, abychom nezmrzly. Moc si ani nepamatuji, jak ten den probíhal, jen vím, že u vstupu do prádelny ležel zfetovaný mladý kluk a vypadal jako mrtvý. Nějak se mi nezdála ta lokalita a vzdálenost, pak jsme zjistily, že mi navigace večer ukázala jinou prádelnu, blíže u nás. Ráno nás z nějakého neznámého důvodu zavedla do nejnebezpečnější čtvrti – zjistily jsme to naštěstí až po návratu na hotel, kolem kterého postávali bezdomovci, feťáci a vzduchem se nesl zápach trávy. I náš hotel totiž spadal do čtvrti Mission District. Bydlení v centru mělo bohužel i určité nevýhody. Mnoho firem už se z něho vystěhovalo a ten pohled na prázdné obchody, špinavé ulice a zničené domy byl až úzkostný. Ale zbytek San Francisca je úchvatný, za mě jedno z nejkrásnějších měst, která jsem viděla.
Lehla jsem do postele, sotva jsem stála na nohou. Baru odešla sama pro jídlo a na ulici potkala vystrašené turisty, kteří se mezi bezdomovci prodírali s kufry.
Opět jsem promarodila celou noc, ale ráno už bylo mnohem lepší. Následující den jsme se vydaly na letiště pro auto.
Motaly jsme se v metru, a když jedna neomalená dvojice zastoupila Baru cestu za mnou do vozu, zavřely se dveře a já odjela sama. Věděla jsem, že žlutá jede na letiště. Bohužel nebylo jak zavolat, wifi tam nebyla a jediný funkční telefon jsem měla já. Vystoupila jsem na první zastávce a doufala, že na mě čeká na místě, odkud jsem odjela. Ještě jsem stihla zjistit, že žlutá sice na letiště jede, ale ne na to naše. Nasedla jsem asi po deseti minutách běhání nahoru a dolu s těžkým kufrem opět na žlutou, směr, kde jsme se rozdělily. Když jsem zahlédla batoh, kufr a pak opodál Baru, ulevilo se mi. Prý už chtěla jet za mnou, když jsem se dlouho nevracela – ta dvojice se totiž začala na něco ptát a stoupla si tak nešťastně, že už nestihla naskočit. No hlavně, že jsme se našly.
Pacifickou dálnicí do Los Angeles
Na Baru skočila nemoc a já ještě také nebyla úplně fit. Naštěstí jsme podél Pacifiku měly zamluvené dva hotely, než jsme měly dojet do Los Angeles. Takže vždy po dvou a půl hodinách jízdy jsme už byly v hotelu. Po cestě samozřejmě zima, takže nás nemuselo tolik mrzet, že se nemůžeme koupat. První kávová zastávka byla na Half Moon Bay State Beach, skvostné místo. Druhá, v Santa Cruz, nás stála čtyřicet dolarů navíc. Při parkování u automatu jsem si říkala, že mám nějaké čtvrťáky, které tam naházím. Jenže jak jsem ještě byla mimo, po zamčení auta jsem na to dočista zapomněla. Našly jsme antikvariát a koupily skvělé kousky. Celé nadšené se vracíme k autu a já vidím, jak od něj odjíždí to jejich malé policejní autíčko. Volám na paní, která ho řídila, ale ona mi s omluvou sdělila, že už pokutu vytiskla a nic s tím neudělá. Takže jsme byly o čtyřicet dolarů chudší.
Náladu nám spravily rodinné farmy s nejchutnějšími meruňkami a kilové avokádové guacamole. Skoro celé ho snědla Baru, neměla jsem to srdce ho ujídat při pohledu na její apetit.
První přespání bylo v Monterey. Krásné malé městečko, čisté a útulné. Baru se nemoc projevila v plné síle. Ráno jsme pokračovaly po Pacific Highway přes Carmel do San Luis Obispo. Tahle cesta podél Pacifiku je mimořádně nádherná, ten výhled nás držel při životě. Začaly svítit nápisy, že těsně před San Luis Obispo je silnice uzavřená. Nechtěla jsem tomu věřit, protože jsme potkávaly auta, která jela stejným směrem. Všude upozornění, že není žádná objížďka – a opravdu nebyla, z této cesty se nedá jen tak vyjet, z jedné strany oceán, z druhé obří skály. Po hodině a půl jsme se musely otočit, pokračovaly hodinu a půl zpět do Monterey a odtud dvě a půl hodiny do Obispo po dálnici lemované obrovskými zelenými kopci. Po té nemoci jsem z té jízdy navíc velkou radost neměla, Baru ještě menší.
Ještě než jsme vyjely z Pacific Highway, daly jsme si kousek od známého mostu Big Sur, v jedné restauraci uprostřed samoty, pořádného burgra, abychom nabraly sílu. Ještě jsme se zastavily v muzeu Henryho Millera, které bylo součástí té divoké přírody stejně jako on sám.
Druhý den jsme pokračovaly ze San Luis Obispo do Los Angeles. Ještě jsme si zajely do centra, kde jsme se motaly a hledaly kavárnu. Už jsme to vzdávaly, když se v tom zcela na okraji objevila naprosto jedinečná Bike Bakery. Výtečné pečivo a skvělá káva nás nastartovaly směr Los Angeles. Celou tu cestu lemovaly pláže, ale koupali se jen odvážlivci, stejně jako na Avila Beach, kde jsme si daly hot dog.
Pak následovala zastávka v TJ Maxx, kde jsme pokoupily dárky. Baru hledala zběsile záchod, a když dlouho nešla, začala jsem pokukovat, kde je. Dělala, že si prohlíží kabelky, aby ji prý nezahlédla ta paní, co tam šla po ní. Já jsem měla už z cesty podobnou příhodu u pumpy, kdy slečna, která mi lomcovala klikou, i když viděla, že je obsazeno, po otevření dveří odskočila. Hodně vody a levnější jídlo z nás udělaly obávanou dvojici.
Do Los Angeles jsme dorazily k večeru. Dopravní zácpa na Malibu Beach, obě protivné, mírné peklo.
Čekal nás pravý americký hotel, který měl už svou slávu nějaký ten rok za sebou, stejně jako centrum Los Angeles. Měla jsem pocit, že mírně zapáchal, ale Baru byla nadšená. Přímo proti hotelu byl obchod 99 cent, který jsme si oblíbily pro jeho nízké ceny, stejně jako losangeleská chudina. Mexičané, kteří tam měli stánek se svou kuchyní, se měli co otáčet až do pozdního večera. Přímo z toho místa bylo vidět přes silnici na dveře našeho přízemního pokoje. Takže jsem večer využila všech možností k bezpečnému uzamčení. Kontrolovala jsem i auto, které nám stálo před oknem.
Ale jinak cesta směrem do centra podél pláží a luxusních domů byla jako z jiného světa, jako by ty dvě části ani k sobě nepatřily. Domy na kopcích patřily zajisté hlavním rolím a ty postavené níže, ale stále velmi luxusní, byly role vedlejší... alespoň nám dvěma to tak připadalo.
Druhý den jsme navštívily Hollywood, nápis na jižním svahu kopce Mount Lee v Griffith Parku, pak studio Paramount, kde mírně přehnaná slečna s ohmataným tabletem v ruce proti slunci ukazovala, kde se nahrávaly různé filmové scény. Ale i přes toto úskalí to byl skvělý zážitek. To ráno jsme si daly sirup na zánět průdušek, ale tentokrát v nás vyvolal nějaký tlumící efekt, takže jsme mezi místní lépe zapadly. Baru byla wonderful a beautiful jen za to, že uhnula další skupině na golfovém vozíku.
Po této nablýskané show jsme zvolily Skid Row. Vyhlášenou oblast plnou bezdomovců a narkomanů. Jely jsme autem, projít se tam pěšky jsme si netroufly. Do té doby jsme místo znaly jen z článků a videí. Je zajímavé, jak to celé dělí jakási pomyslná hranice, pyšní se dokonce oficiálním názvem, cedulí při vstupu. Baru si vlezla dozadu a přes sklo natočila pár momentů. Obávaly jsme se mít i otevřené okno, když jsme zastavily na semaforech, už se jich pár blížilo. Některé stany byly udržované, před nimi židličky a stolek jako na zahrádce. Jiné byly děsivé, plné odpadků a harampádí. Lidé se povalovali různě po zemi, nebo jen posedávali, a to třeba na sedačkách, které zřejmě někdo vyhodil, takže si je umístili na chodník a měli obývák. Zdálo se, že tam panuje klid a pohoda, alespoň přes den. Byla tam i spousta bláznů, různě křičeli, ale nikdo si toho nevšímal. Kolem těchto chodníků postávala auta, některá poměrně luxusní. Veřejná doprava fungovala a dokonce hispánské maminky s dětmi v kočárku neohroženě brázdily tyto chodníky.
Překvapila nás ale Venice Beach, která měla být rájem bezdomovců a narkomanů. Nic takového jsme nezaznamenaly, a naopak si užily příjemnou procházku po pláži. Ale od koupání nás zrazoval chladný vítr. Chvíli jsme poseděly v autě, kde se před námi předváděl chlap, různě tancoval kolem svého luxusního auta, oblékal a svlékal bílé tričko, které se vyjímalo na jeho tmavé pleti.
Opět pereme. Prádelna v dobré kondici a hispánec, který tam na mě dělal oči před svou ženou, která se očividně zlobila.
Baru už má také nápadníka. Stařečka z hotelu. Nefungovala wifi na pokoji, tak mu stále lezla do recepce. Já jsem díky americké telefonní kartě nemusela wifi řešit.
Poslední den jsme v 99 cent nakoupily dva kartony malých vod, aby nás nic nepřekvapilo při cestě pouští do Oatmanu a Las Vegas.
Když jsme stály frontu u pokladny, která se nehýbala, vidím, že se tam něco řeší s jakousi dámou. Baru mi vyděšeně říká, jestli vidím, co má na sobě. Já lidi na rozdíl od ní moc nesleduju, a tak jsem odsekla, že ať má co chce, že to je její věc. Jenže ona se nenechala odbýt a trvala na tom, že se musím pořádně podívat. No pravda, po delším zkoumání to překvapilo i mě. Kus tenké látky omotaný kolem prsou jí je přepůlil a vytékaly děsivě do všech stran. Do toho neměla peníze a její přítel odevzdaně stál vedle ní. Naštěstí pro nás otevřeli další pokladnu a my mohly co nejrychleji zmizet.
Na cestu jsme byly vybavené různými proteinovými přesnídávkami a tyčinkami pro případ nouze. Každá jsme měla svůj příděl. Jenže já to nějak snědla rychleji, a pak se vždy smutně dívala na Baru, a jí mě bylo líto, tak se dělila ze svého přídělu. Však také váží a měří o polovinu míň.
Zabodovala jsem s chladicí taškou přivezenou z domova, do které jsem nasypala ledy z ledovače v hotelu a umístila tam několik lahví s vodou a jídlo. Baru měla trošku obavy, že se ledy rozpustí a taška pak vodu propustí, ale světácky jsem ji uklidňovala, že je takové vedro a voda bude případně ihned pryč. Byla jsem připravená na vše a Baru nadšená, jak se vyznám. To jsem ještě netušila, co jsem si tím způsobila.
Z Los Angeles do Las Vegas přes Oatman
Z Los Angeles vyrážíme do Las Vegas se zastávkou ve zlatokopeckém městečku Oatman v Arizoně. Po Route 66 a šesti hodinách přijíždíme do cíle. Po cestě jsme objevily nádhernou pláž u řeky Colorado, takže jsme toho okamžitě využily a poprvé se vykoupaly. Já tedy podruhé, poprvé to bylo v hotelovém bazénu v Los Angeles. Čtyřicet pět stupňů byla v tu chvíli odměna. Voda křišťálová, s naprosto ideální teplotou. Byly jsme ještě v Kalifornii, na druhém břehu už nás čekala Arizona. Proud nás mírně odnášel, ale takové koupání jsme předtím nikdy nikde nezažily. Dostaly jsme nabídku projížďky na jachtě, tedy Baru dostala, já si fotila v okolí, ale věděla jsem, že musíme vyrazit, jinak nám v Oatmanu vše zavřou. Na nápadníky to bylo 2:2.
Na silnici jsme byly samy a v Oatmanu jsme potkaly už jen malé množství turistů. Hned při příjezdu nás vítali divocí oslíci, kteří jsou předky oslů zlatokopů. Vlastně už nejsou vůbec divocí, přišli se mazlit a žebrat nějakou dobrotu. Po městečku se jich toulá větší množství, místní je mají jako domácí mazlíčky. Stihly jsme vše projít, koupit klobouk, a při návratu k autu už byly skoro všechny obchůdky zavřené. Jelikož jsem si fotila, na chvíli jsme se rozdělily, ale zabloudit tam se opravdu nedalo. Přijdu k autu a čekám. Baru zabloudila. Vydala jsem se pro ni autem.
Z Oatmanu odjíždíme jako poslední. Rozpálenou Arizonou, opět zcela samy, se blížíme k dálnici do Las Vegas.
Las Vegas
Mírně vyčerpané vjíždíme do Vegas. Slunce právě zapadalo a svítilo rovnou do mých unavených očí. Aut bylo jak mravenců, jejich rychlost příliš vysoká pro někoho, kdo je tam autem poprvé. Jednou jsme špatně odbočily, stálo nás to deset minut, což není tak hrozné, ale pro mě, na pokraji sil, to bylo depresivní. Když jsme parkovaly v garáži hotelu Treasure Island, hodně se mi ulevilo.
Za online check-in jsme získaly slevu do místní thajské restaurace, kterou jsme nevyužily, byla po většinu času zavřená. Krásný pokoj se dvěma obřími postelemi a luxusním vybavením nás občerstvil. I když všechny hotely – bylo jich celkem devět – měly cosi do sebe.
Baru zjistila, že má mokrý kufr. Měla hadrový. Ledy v chladicí tašce povolily. Ještě ve výtahu jsem ji přesvědčovala, že uvnitř bude vše suché. Voda se dostala do oblečení (čerstvě vypraného z Los Angeles), knížky od Patti Smith Camera Solo (úlovek ze Santa Cruz) a tak nějak všude. Hned na pokoji nastalo peklo. Pěkně jsem to schytala. Už jsem nebyla tak skvělá a bystrá jako předtím, když jsem chladicí tašku připravovala. Brečela, naříkala a rozvěšovala mokré oblečení. Snažila jsem se ji uklidnit, ale to se mi vůbec nedařilo, tak jsem raději na hodinu utekla z pokoje a šla se projít po hotelu.
Pak se uklidnila a vyšla na procházku se mnou. Vymyslely jsme, že si hned zítra koupí plastový kufr. Nálada se rapidně zlepšila.
Měla jsem na sobě velmi krátké šaty, a ledvinka přehozená přes prsa mi je nazvedla – zezadu mi vykoukly kalhotky. Ihned jsem na to konto měla dalšího obstarožního nápadníka, a to hned ve výtahu. Raději jsem se na něj nedívala, zdálo se, že se zamiloval na první pohled. Skóre 3:2 pro mě se změnilo hned následující den. Muž z Izraele zavětřil Baru tvář a bylo to 3:3.
Ráno jsme se vydaly na tříhodinovou výpravu po hotelech na Stripu, které nabízejí rozmanité prostory. Bylo kolem 45 stupňů, takže jsme byly rády, že můžeme těmi hotely procházet a na ulici se vařit co nejméně. Baru, snadná oběť, byla odchycena dvěma dívkami spoře oděnými, s dlouhými pery na zadku, a tato chyba nás stála 40 USD. Původně za focení s nimi po nás chtěly 120 USD. Jenže fotit se chtěly ony, takže dostala každá dvacet, a i to se mi zdálo až moc. Udivilo mě, že na ulicích nepostávali Elvisové a různé filmové postavy jako před lety. Nakonec jsme na jednoho Elvise přece jen narazily, byl na vozíku, mírně vypelichaný, ale podle účesu a oblečení bylo jasné, že o Elvise jde. Volal na mě, že jsem beautiful. Věnovala jsem mu letmý úsměv, a když projížděl těsně kolem nás, olízl si dva prsty a častoval mě nechutným gestem. Baru z toho měla opět obrovskou legraci, že moji nápadníci jsou extra třída. Jenže skóre bylo 4:3 pro mě.
Uvařené se vracíme domů, Baru v obavách, že nestihneme bazén, který v sedm odpoledne zavírali. Na pár minut jsme ho stihly, byl plně obsazen řvoucími dětmi, takže to bylo tak akorát.
Ráno jsme skočily do auta a vydaly se na přehradu Hoover Dam, kde bylo vedro, že mě pálily kovové sluneční brýle a foťák se už pomalu nedal držet v ruce. Po prohlídce jsme zamířily do jezera, asi čtvrt hodiny odtamtud. Opět nádherná pláž, musely jsme vjet do rezervace a zaplatit 25 USD s tím, že můžeme celý rok navštěvovat rezervace v Nevadě. Což se asi nepodaří – Baru lístek ihned vyhodila, jak je jejím zvykem. Koupání na Boulder Beach bylo přírodní, ale voda čistá a ty červené skály kolem nás, to byla nádhera. Využila jsem nové potápěčské brýle. Baru molitanovou tyč z Los Angeles za dolar padesát.
Třetí den večer jsme se vydaly na druhou stranu Stripu a navštívily starší část Vegas včetně hotelu Circus Circus, kde před devatenácti lety vyhrála v herně mladší dcera obřího jednorožce.
Z Vegas jsme vyjely čtvrtý den do Bakersfieldu. Ještě rychle do Primmu se podívat na originální rozstřílené auto... Bonnie and Clyde.
Po cestě, která trvala čtyři hodiny, jsme navštívily městečko Boron, neměly jsme o jeho existenci ani páru, byla to náhoda, sjely jsme u prvního města, které nám pustá krajina nabídla. Hned na kraji města Shell pumpa s nejdražším benzínem široko daleko a nejšpinavějším záchodem, kam vás pustil nepříjemný prodavač jen pokud jste natankovali, nebo si koupili něco z chabé nabídky. Nanuk, který byl dle tvaru asi tak desetkrát rozmrazený a zase zmrazený, nám dal zelenou k vyčůrání.
Projely jsme si městečko celé, mělo krásné dětské hřiště a muzeum bojových letadel. Pak další zastávka v Tehachapi, kde si Baru koupila hrneček Kalifornie.
Hotel v Bakersfieldu se zdál útulný, ale špatně se nám tam spalo. Hlavně, že bazén byl jen náš. Hned vedle hotelu Del Taco, kde jsme se dobře navečeřely, pak si šly fotit západ slunce a já si při tom stoupla do mraveniště a ty malý kurvy mě tak kousaly, že jsem ječela a skákala, jako by mi šiblo.
Sacramento a cesta domů
Z Bakersfieldu vyrážíme po snídani (miluju snídaně na hotelu) do Sacramenta. Hotel tam byl asi nejhorší ze všech, kde jsme byly ubytované, ale na fotkách byl úžasný bazén, který to měl všechno vykompenzovat, a ráno opět snídaně, už od šesti hodin, což se nám hodilo, protože jsme v deset hodin musely vrátit auto na letišti v San Franciscu.
Po ubytování jsme se vydaly do toho božího bazénu, po té dlouhé cestě za volantem jsem se těšila jako malá, že nás to osvěží nejen před večerní procházkou do centra. Bazén nejenže nevypadal zdaleka tak jako na fotkách, ale byl plný dětí a okolo leželi jejich hispánští otcové, kteří se nedočkavě dívali, až se svlékneme do plavek. Bylo to až odporné, takže jsme se otočily, daly si na pokoji sprchu a vyrazily do města.
To nám doslova vyrazilo dech, obzvlášť když jsme se vydaly právě do historické části. Byly jsme svědky parkování starých muzejních vlaků, které byly vystaveny venku a právě k večeru je vraceli do hangáru na otočné plošině. Západ slunce vše zalil do barev – byl to pro nás poslední večer. V ulicích hrála hudba, lidé se bavili. Pouliční umění i obchůdky nabízely zážitky. Daly jsme si pizzu ve staré americké bizarní restauraci, kde různé opravy byly udělané lepicí páskou, dětská židlička a koberec pamatovaly ještě Lincolna, a kluk, který tam měl za úkol utírat stoly, neohrabaně šudlal dokola umytý snídaňový bar. Obsluha i pizza byly ovšem fantastické. Byla to skvělá tečka za naším výletem.
Ráno po snídani jsme skoro dvě hodiny jely na letiště vrátit auto. Navigace nás nechala těsně před cílem ve štychu, protože řekla, že jsme na místě. Cedule Return car zmizely a já se tam různě motala. Vydala jsem se do poslední možné ulice a naštěstí to tam bylo. Poděkovaly jsme autu za skvělou službu a ochranu, najely jsme přes 2000 mil, a vyrazily na náš terminál. San Francisco bylo opět chladné, takže Baru si vyměnila šaty za legíny a mikinu ještě v autopůjčovně. Daly jsme si poslední kávu, která byla odporná a bylo nám z ní dost zle, ale Coca-Cola to zachránila. Pak jsme nasedly do letadla.
Tentokrát se nám nepoštěstilo mít tři místa pro sebe, opět to byly třikrát tři sedačky. Měly jsme krajní a prostřední, k okýnku se usadil starší pán, který si chtěl povídat a stále kašlal. Pak mě poprosil o lék na bolest hlavy. Dokola si sundával brýle a otíral si oči kapesníkem, který si pak prohlížel a naříkal u toho. Bylo nám z toho trochu zle. Jenže on zvyšoval obrátky a začal si jakoby celé oko otírat těmi kapesníky, různě je překládal, a když se ho pak letuška ptala, co si dá k pití, a on se tím okem podíval na ni, myslely jsme, že ho budeme mít v klíně. K večeři jsme dostaly cherry rajčátka, ale já je nemohla pozřít, připomínaly mi tvarem to jeho oko. A celkově jsem těžce vůbec něco do sebe dostávala. On mi totiž iniciativně odklopil stolek tou rukou, se kterou se hrabal v tom kapesníku, takže když odešel na WC, vše jsme si dezinfikovaly. Určitě nebyl zlý, dokonce byl milý, ale nějak toho na nás bylo moc. Byl to dlouhý čas, který jsme naštěstí prospaly.
Při přistání v Turecku jsme zjistily, že náš let do Prahy bude opožděn. Pak vystrašená matka, které se tam zatoulalo dítě. Naštěstí se velmi rychle našlo.
Objevily jsme krásnou relaxační zónu a v ní dvě místa. Uvelebily se a snažily usnout. Jenže dětské hřiště, které bylo nalepené u odpočívadel, nám to nechtělo dopřát. Asi nějaký turecký model. Únava mě i přes dětský křik přemohla.
Baru si psala deník nejen o naší cestě, ale i o tom, jak realita neodpovídá většině senzacechtivých článků a videí. Víc než nefungující sociální systém v Kalifornii, který generuje v ulicích bezdomovce, narkomany a blázny, nás překvapil úpadek celé slávy Hollywoodu a Las Vegas. Neopečovaný chodník slávy jakoby to celé demonstroval.