Florida 2026
Miami
Floridu znám dobře. Stejně mě pokaždé něco překvapí. Tentokrát jsme jely v sestavě – já, Baru a Ester. Pro Baru to byla druhá cesta na Floridu, pro Ester úplně první, dostala ji k jedenáctým narozeninám. Hotely, letenky i auto jsme měly rezervované půl roku dopředu. Jestli je to pořád výhodnější, nevím. Před lety rozhodně bylo.
Odlétáme na čas. V Londýně peklo. Na přestup máme necelou hodinu, nestíháme si odskočit. Stíhá jen Baru. Nechaly jsme si odbavit příruční kufry. Za to jsme dostaly lepší pozici k nástupu. Už na to tak trochu hřešíme a jsme na to důkladně připravené. V batohu máme to důležité. Před námi si dva nafoukanci nechávají nosit piva zadarmo. Celý let. Letušky jsou celou cestu milé, obdivujeme jejich trpělivost. Ester nechtěla sedět uprostřed. Protestovala. Seděla uprostřed, já u okna. Věci mi padají dozadu, soused za mnou je pokaždé podá zpátky. Baru chtěla sedět v uličce, aby to měla na záchod nejblíž. Rozhodnu se psát. Vytáhnu blok a tužku. Tužka mi zapadne vedle sedačky. K oknu. Jdu na záchod. Baru se nasouká do toho prostoru pod sedačkou. Ještě, že je skladná. Tužku vyloví.
Dva kufry dorazily. Na ten Baru čekáme půl hodiny. Lidé postupně odcházejí, jezdí tam ještě pár nevyzvednutých. Baru už si plánuje, co si nakoupí za odškodné. V tom kufr přijíždí. Cítí směs radosti a zklamání.
Stojíme venku, je vedro, čekáme na kyvadlovou dopravu do autopůjčovny. Holky otravují, mají žízeň. Jdu do haly. Hned za vstupem objevím WC a pítko. Dovolím jen rychlou akci. Jsou tam deset minut. Kyvadlová doprava naložila naše kufry a chce odjet. Běžím pro holky. Ty mají zábavu, pijí a zkoumají automat s dobrotami. Zařvu od dveří, a to ten den ne naposledy. Celá hala se otáčí, obě vystrašeně běží do mikrobusu.
Auto jsme měly rezervované v levnější půjčovně. Tušila jsem, že to bude něco za něco – auto je na cestách nejdražší špás. Za přepážkou seděl pologramotný chlap a tvrdil, že s tou půjčovnou nemá nic společného a že se máme posadit, protože to nefunguje. Nejdřív jsme vůbec nechápaly co. Ptala jsem se, jestli auto máme, tvrdil, že ano, jen to nefunguje. Po hodině nás poslal dozadu. Tam čekal jen monitor a videohovor s někým z Turecka, kdo marně bojoval se signálem. Padal, mizel, vracel se, a tak nám trvalo skoro další hodinu, než jsme se vůbec spojili. Jakmile se to podařilo, přišla nabídka pojištění. Pak další. Odmítly jsme všechno navíc, auto jsme měly pojištěné z Česka. Spojení znovu spadlo, přišel nový člověk a vysvětlování začalo od nuly. Nakonec si pojištění vydupal a stejně napálil vysoký depozit, kterým přečerpal limit na mojí kreditce. Bez kreditky není šance na auto, ale limit navýšit nešlo. Nakonec souhlasil s platbou z debetní karty. Ječela jsem na něho. Baru se přidala. Voláme Noemi, abychom měly jistotu, že všemu opravdu rozumíme. Únava je silná. Chlap už to vzdává. Krabičku na mýto jsme odmítly rovnou – budeme jezdit tam, kde se neplatí. Na Floridě nejlepší varianta, jen nesmíme udělat chybu a vjet na placený úsek. To by nám půjčovna pěkně spočítala.
Po dvou hodinách jsme konečně držely klíče, vyndané z boxu, který se otevřel, když jsme naskenovaly řidičák a karty. Než jsme nastoupily, čekal na mě poslední úkol. Přes QR kód jsem musela vyfotit úplně každý kousek auta, přesně podle návodu. Jenže zrovna pršelo, auto bylo namačkané mezi dalšími a přeparkovat nebylo kam, takže jsem šlapala v blátě a fotila, co se dalo. Určitě ne to, co tam mělo být. Boty klouzaly po pedálech. Řídila jsem bosá.
Bydlely jsme v domě, v části k pronájmu. Majitelku jsme poznaly, když se pravidelně motala přímo u vrátek, která nás dělila od bazénu. Vrátka byla zamčená. Povídala si s námi hlavně o sobě. I jejího psa jsme hladily přes mříže. Bazén se leskl, měl krásnou čistou vodu na dosah. Ale pro nás byl nedosažitelný. Paní si večer nezatahovala rolety. Baru ji ráno pochválila obrazy na stěnách. Pak už je zatahovala i přes den.
Ráno se vzbudím dřív a jdu si sednout na zahrádku. Málem zasednu žábu. Sedíme tam spolu, umím ji předvést. Baru ji pojmenuje Milena. Baru je ráno poštípaná od komárů. Přes Booking přijde upozornění, že večer musíme zavírat dveře od domu, když sedíme na zahrádce. Nechápeme, proč nám to neřekla přes mříže.
Máme problém s parkováním na ulici. Skoro všude samé aplikace, QR kódy a potvrzovací SMS, jenže my měly jen Nomad s internetem, takže se ta SMS pokaždé posílala na naše české číslo, které jsme neměly aktivní. Nakonec jsme parkovaly hlavně v garážích, tam šlo zaplatit kartou. Dražší, ale jistota.
Ráno jsem vstávala jako první, budila holky a chystala program. S plánováním mi pomáhala umělá inteligence. Každý den jsme byly u oceánu, auto v oblíbené garáži kousek od pláže. Naše základna.
Do oceánu jsme se brodily bažinou s peelingem celého těla. Všude byly řasy. Smrdělo to, ale koupat se dalo. Všimla jsem si jich už při přistání, tehdy jsem ještě netušila, co to je. Řas jsme se zbavily až na západním pobřeží.
Slunečník jsme koupily na místě, jako každý rok. Baru si jen odskočila do Publixu vyčůrat, zatímco jsme na ni čekaly v autě. Vrátila se za půl hodiny s plnou taškou a slunečníkem na pláž. Vývrtku do písku bohužel nekoupila, byla drahá. Hned první den nám odletěl, honily jsme ho po pláži. Ester s kabelkou z Rosse. Bez ní nevyšla ven. Nosila ji na pláž, do galerie, na trh, prostě všude. Kam šla Ester, šla i kabelka.
Holky se koupou a já jsem pod deštníkem. Je bouřka. Silný vítr. Holky jsou ve vodě. Říkají si, proč se deště bojí, když má plavky. Vesele se koupou celou hodinu, i když je déšť mlátí do obličeje. Já jsem neustále pod deštníkem. Pak za mnou přijdou a zjistí, že ten deštník jsem držela, aby neuletěl i s věcmi zavěšenými na něm.
Na Miami Beach jsme se trefily zrovna na oslavu 250 let americké nezávislosti. Všude vlajky, večer ohňostroj nad oceánem. Na téhle pláži platí jedno pravidlo: nikdo se nebojí ukázat tělo ve výstředním oblečení. Víc tady znamená víc.
Ráno jsme se zastavily u Freedom Tower, budovy z roku 1925, které se přezdívá "Ellis Island jihu". Ester sedí jako bezďák na schodech, uvařená. Byly jsme na cestě do Bayside Marketplace, kde jsou samé lodě, repráky a stánky s věcmi, co nikdo nepotřebuje a stejně si je všichni kupují. Pak jsme se přimotaly v Bayfront Parku k FIFA Fan Festivalu k mistrovství světa ve fotbale. Soutěžily jsme taky, domů jsme si odvezly malé výherní dárky. Málem jsem si ukopla palec, ale Ester zachránila čest rodiny, jen o kousek minula otvor, kam měl míč zapadnout.
Každý den jsme procházely Lincoln Road, kde jsme si ráno kupovaly kafe ve Starbucksu. Jinak to tam skoro nejde, je na každém rohu. Pak jsme navštívily Wynwood Walls, kde z opuštěných skladů udělal jeden developer v roce 2009 pouliční galerii pro umělce z celého světa. Zaparkujeme na prázdném parkovišti, nikde nikdo, jsme tam samy. Baru nechá pás mezi dveřmi a sedačkou, dveře křápnou naplno. Šílím z toho. Jsem hnědá už od příjezdu. Baru špatně drží navigaci. Nakupujeme nažehlovačky a kraviny v Design 22.
Chtěly jsme ještě do Little Havany, ale spustil se silný déšť, pláštěnky opět zůstaly v autě. Sedíme před Publixem a jíme na schodech sushi. Pak přijíždí auto a zastaví přímo do vjezdu do garáže. Začíná divadelní představení. Auta troubí, ale přijíždí žena s vozíkem a v klidu nakládá nákup. Pak vozík vyšle na chodník, ten se začne vracet, rychle naskočí a řidič se snaží ujet. Košík ho dožene a vrazí do zadní části auta. Nezastaví.
Vydáme se na Metromover, vracíme se k autu. Ester má zážitek, stojí vepředu. Slejvák pokračuje. Čekáme na zastávce. Kolem jde bezdomovec, obě ruce plné tašek. Nechce je položit do kaluže, kalhoty mu spadnou. Zakryjeme Ester oči, někdo mu je vytáhne zpět nahoru.
Rozhodneme se běžet kalužemi do garáže. Máme málo benzínu. Hledáme pumpu, zajedu na policejní. Hezká policistka stojí u stojany s pistolí v ruce. Zeptám se, jestli tam můžu natankovat taky. Prý jen pokud jsem policistka. Jedeme hledat jinam.
Do Little Havany jedeme následující den. Zaparkujeme zdarma ve vedlejší ulici u kostela. Z oken hraje hudba, staří muži sedí u stolků. Kus Kuby přesazený do Floridy. V Domino Parku smí ke stolům jen lidé nad padesát, pravidlo staré přes čtyřicet let. Mladší jen koukají. Všude kohouti a slepice.
Baru nás zavleče zdarma do muzea aut. Spleteme si opraváře s umělcem. Má přichystané štafle a dívá se k nebi. Místo štětce vyndá metr a měří okap. Po pár hodinách na jedné ulici, nasycené Kubou, se vracíme k autu. Holky by ho už nikdy nenašly, nechtějí věřit, že si pamatuju k němu cestu. Rubell Museum. Opět parkujeme zdarma v chudinské čtvrti, blok od muzea. Muzeum nás schladí a nakrmí uměním.
A pak Holocaust Memorial, kde je obrovská bronzová ruka natažená k nebi. Tam je ticho úplně jiného druhu.
Opět Lincoln Street, Ross, nakupujeme a běháme s tím do auta.
V Miami jsme byly celkem sedm dní, pak jsme se sbalily a jely dál.
Než jsme vyrazily na velký okruh, zastavily jsme se ve Fort Lauderdale na kubánskou večeři u americké rodiny. Jídlo a legrace do noci. Další přátelé bydlí přímo na lodi, tam jsme zaskočily ještě ráno. Každý má úplně jinou představu o tom, co je vlastně domov. Dvě rodiny jsme tentokrát bohužel nestihly, musíme příště.
Na sever jedeme po A1A, se kterou od začátku otravuju. Silnice, kde se pořád zastavuje, ale stojí to za to. Jedeme celý den, pak ještě Blowing Rocks Preserve. Měla tam být barevná skála, ale je zaplavená. Navigace nás pak vede na dálnici 95, má větší rozum než já. Kdybychom jely po A1A celou dobu, přijely bychom až druhý den k obědu. Stavíme u Jupiter Lighthouse, dovnitř nejdeme, stojí to peníze. U Wendy's byl úchyl s popelářským vozem zaparkovaný hned za naším autem, čeká, Ester vystrašená, mám teorii o masovém vrahovi. Baru si chce dát cigaretu. V tom otevře dveře. Startuju. Mává nám, zamávám taky, ale šlápnu na plyn, až mi spadne telefon s navigací. Znovu si připomenu koupit držák. Stojí pakatel, ale z obchodu pokaždé odcházíme s jinými věcmi a na něj si vzpomeneme, až když mobil zase přiletí k řadicí páce. Koupeme se na pláži Bathtub Beach, pak sprcha a zase do auta. Po cestě jedeme samy po A1A. Čůráme na odlehlém parkovišti u John Rock Parku, všechny donutím odnést papíry do koše. Pak Sebastian Inlet Beach. Krabi, rybáři, čirá voda. Baru už hodinu před příjezdem plánuje třídění a praní prádla.
St. Augustine
Do hotelu jsme dorazily pozdě večer, musely jsme zvonit. Žena v okně jde otevřít, hned nám rozmění čtvrťáky na prádelnu v patře. Tři pračky za týden jsme zvládly bez problémů. Baru před pěti lety objevila prací gel Tide a byla z něj nadšená jako z objevu Ameriky, takže si ho koupila hned první den po příletu.
Otravuju s majákem, holky mu říkají lajthajzl. Pokoj je čistý, ale smrdí, je vlhký. Vlhnou nám věci.
Ráno snídaně, Ester si poprvé dělá wafle. Pozorujeme veverku u koše. Vyndá půlku pizzy a mizí s ní. Má lepší snídani než my. Zase otravuju s majákem, naštěstí je vedro, takže nahoru jít nechci, a tak aspoň nakupujeme v giftshopu.
St. Augustine, nejstarší město Floridy, prostě paráda. Staré uličky, Castillo de San Marcos, pevnost stará přes tři sta let, kterou nikdo nikdy nedobyl silou, protože je postavená z kamene tak měkkého, že do sebe dělové koule spíš vsákl, než aby praskl. Ester se válí v trávě, nechápe, jak to můžeme zvládat. Chodíme s lahví vody v ruce. Na St. George Street je plno krámků a na rohu stojí Oldest Wooden Schoolhouse, nejstarší dřevěná škola v USA. Aspoň podle daňových záznamů z roku 1716. Dřevo spojené kolíky a domácími hřebíky, dnes přivázané k zemi řetězy po hurikánu z roku 1937. Před jednadvaceti lety tu stály moje dcery.
Baru nás zve na večeři, fish camp, famózní mořské plody, ústřice, tuňák, krevety. Dám si pivo, silné, nemůžu řídit. Blbneme na molu, než si vůbec troufnu sednout za volant. Ráno pak vstanu brzy a narazím na sraz vozů Ford Bronco, desítky aut, stejná vášeň v očích. Vrátím se do hotelu, jdeme na americkou snídani, sbalíme věci na pláž. Ta auta byla zaparkovaná podél pláže, a to několik kilometrů. Měly nějaký sraz. Ale jinak se tady běžně parkuje přímo na pláži, ale jen se 4x4. A to my neměly.
Večer Anastasia State Park, krásná pláž. Uprostřed té divočiny kempují s velkými obytnými vozy. Jezdíme kolem a sledujeme ten život. Zabloudíme, navigace nás vede k výjezdům, které jsou už zavřené, jezdíme dokola. Ester vede bojácné řeči. Park měl za chvíli zavírat.
Jeden večer zůstala Ester v hotelu, potřebovala ležet a dívat se na pohádku. S Baru jsme vyrazily zpět do centra, daly jsme si drink a procházku.
Druhý den jsem přislíbila delší spánek a nákupy. Baru nutně potřebuje šortky. Další. Má jen čtvery nové.
Odpoledne jedeme na Porpoise Point Pier a na Vilano Beach. Parkujeme před luxusním domem. Na pláži želvy, opilí Rusové je vytáhli z vody. Želvy se lidí nebojí, nechají se krmit.
Bojím se o auto, vím, že parkuju dost drze. Za stěračem najdeme výhružný vzkaz od majitele domu. Poslední den v St. Augustine navštívíme růžovou kavárnu, večer jsme ji už nestihly. Po cestě zastavíme u atrakce – Bobří pumpa. Ester si kupuje teplou deku, já koženou kozačku, až v autě zjistím, že je to vůně do auta, vanilka. Baru to voní, mně a Ester to smrdí, je nám z toho na zvracení. Kozačka jde zpět do sáčku.
NASA a Tampa
Jedeme brzy ráno z Tampy. Nejdříve NASA. Už ten samotný vstup do areálu stojí za to. Začínají se tvořit fronty na autobus k odpalovacím rampám. Vždy to před námi zacvaknou. Do dalšího autobusu jdeme první.
V Kennedy Space Center vypadají rakety na fotce velké, ale naživo jsou úplně obrovské. Saturn V měří 111 metrů, o osmnáct víc než Socha svobody, a při startu vážila skoro tři miliony kilo. Tahle jedna raketa dostala lidi na Měsíc. Autobus nám zastavil u startovacích ramp, tam, kam se běžně nechodí. Ještě si vystojíme jednu frontu na simulátor vzletu rakety, máme z něho vyklepané hlavy. Celý den nám přálo počasí, jenže přesně před zavíračkou se spustila floridská průtrž, ne ta desetiminutová, ale pořádná. Pláštěnky opět v autě. Utečeme do gift shopu a najednou kupujeme trička, která ještě půl hodiny předtím vůbec nechtěly. Holky s pytli na hlavách běží do auta. Přestalo pršet. Orlandem jsme jen projely.
V Tampě jsme bydlely v pěkném resortu s bazénem, barem a pláží spíš na večerní posezení než na celodenní koupání. Čekalo nás tam příjemné překvapení, delfíni jen deset metrů od nás a prádelna, která fungovala na kartu, žádné čtvrťáky, žádné počítání. Baru štěstím zářila. Takže jsme vyrazily prát.
Tampa Riverwalk jsme prošly večer po setmění, Ester hotová. Ráno jsem zase první vzhůru, mám svoje místo na pláži pod palmou, sedím tam s kafem a čumím do vody.
Další den jedeme dopoledne do Henry B. Plant Museum, kde je vůbec první výtah na Floridě a přepych. Potom kafe Blind Tiger v luxusní výškové kulaté budově, chvíli ho hledáme, měla to být hipsterská kavárna. Ester jim kávou zlije luxusní koberec.
Dnes to mělo být jen muzeum a pak odpočinek v hotelu. Ale nalákám je do historické tramvaje a je z toho půldenní výlet do Ybor City. Dáme si obrovskou zmrzlinu, všude doutníky. Baru by si zapálila kdekoli, zákazy ji nezajímají, a to po celou cestu. Po ulicích volně chodí kohouti, potomci slepic, které si sem před sto lety přivezli kubánští přistěhovalci. Dnes jsou chránění městskou vyhláškou. Fotím si. Baru objevila art místo... obrazy, díla místních umělců, kavárna i prostor pro hudební akce. Nic takového asi předtím neviděly. Kupujeme si obrázky, hádáme se, kdo koupí který. Baru nemá cash, takže jeden nakonec patří mně. Ester jí pizzu na obrubníku vedle cedule se zákazem nošení zbraní.
Za odměnu Clearwater Beach, bílý písek a západ slunce. Fotím Ester, jak skáče. Skvělé fotky, Ester šťastná.
Baru chce ještě do TJ Maxx. Přijde zpráva, že zemřel náš králíček Ludvík. Někdo ho otrávil. Brečím. Každý den.
Následující den jedeme prozkoumat další pláž, Sand Key. Objevíme pláž, kde jsme byly s Noemi v roce 2022, když jsme jely právě z Floridy do Dallasu.
Další pláž dalšího dne je Honeymoon Island, skoro prázdný, jen ptáci a stopy mývalů v písku. Slunečník se znovu pokusil utéct, zapletl se do lana, které lemovalo pláž.
Naples
Jedeme do Naples, po cestě zajedeme do Myakka River State Parku. Zase úplně jiná Florida. Jeden z nejstarších státních parků, kde se dřív pásl dobytek a dnes tam žijí stovky aligátorů. Žádné promenády, jen mokřady, ptáci a zvířata. Přímo v parku je i lávka zavěšená v korunách stromů, první svého druhu v celé Severní Americe. Visí dvacet pět stop nad zemí a vede k sedmdesát čtyři stop vysoké vyhlídkové věži, odkud je vidět celý park, jezero i řeka. Potkáváme zajíčka, srny, Poláky a Němce.
Sjíždíme do Boca Grande, kde se zastaví čas hned za mostem. Žádné výškové budovy, žádné noční kluby, ostrov si to hlídá už přes sto let. Je to tarponí ráj, kam bohatí Američané jezdí lovit odjakživa, a zároveň tiché útočiště pro pár slavných, protože je tam nikdo nefotí. Projdeme se po plážích, nasbíráme mušle, trochu zpomalíme. A pak mě zastaví policie. Vytáhnu svoji osvědčenou větu "I don't speak English very well", obvykle to zabere, tentokrát ne. Policista se na mě jen podívá a řekne: "Já neumím česky. Jste v Americe." V tu chvíli mi hlavou běhají čísla – kolik asi jsem jela, kolik to bude stát a jak to zaplatím, protože dají takový papír, kde přesně zaškrtnou rychlost a hned vedle vidíte sumu. Snaží se tím zabránit korupci. Dá se to platit online, to už jsem zažila. Naposledy to za nás zaplatila Noemi. Tentokrát ale naštěstí nešlo o rychlost, jen o propadlou registrační značku. Řeknu mu, že auto je z půjčovny, a on na to jen: "Řekněte to tam, až budete auto vracet." A bylo hotovo, ještě mi mile zamával na rozloučenou. Zastávka Port Charlotte, hezký Dunkin, mají jablečno-skořicový apple spice. Baru šťastná.
Poslední zastávka ten den je na Sanibel Islandu. Je tam maják z roku 1884. Hurikán Ian mu v roce 2022 urval jednu nohu, ale zůstal stát, a o pár měsíců později ho zase rozsvítili. Byl to už čtvrtý maják na téhle cestě. Holky si u něj konečně oddechly, že je poslední.
Přijíždíme večer, Ester zjistí, že si zapomněla svého oblíbeného plyšového králíčka v Tampě, pláče. Druhý králíček za tento týden. Naples je klidnější, upravenější verze Miami. Zavelím, že tentokrát půjdeme ráno do centra pěšky. Ester kňourá, chce po té cestě zůstat v hotelu. Jdeme samy a narazíme na pravé skvosty. Tin City, dřevěné molo, kde to celé vonělo solí a smaženými garnáty. Naples Pier vidíme jen jako staveniště, protože po hurikánu Ian je pořád zavřené a staví se úplně od základů. Je to už jeho sedmá přestavba za sto čtyřicet let historie, otevření se čeká až někdy v roce 2027. Koupu se ve spoďárech a podprdě. Zpátky se vrátíme do Tin City a koupíme pizzu. Do hotelu je to deset minut pěšky. Všechny se na ni vrhneme jako divá zvěř, nejlepší pizza na světě. Druhý den tam vezmeme i Ester. Baru chce opět do restaurace na mořské plody, zve nás, tak proč ne.
AI nám opět vyhledá slevy. Muzeum se vstupem zdarma, pouze v neděli. Je neděle, vyrážíme hned, právě otvírají, jsme mezi prvními návštěvníky. Jediné, co nás znervózňuje, je počet důchodkyň-dozorkyň na každého návštěvníka. Jsme pod absolutním drobnohledem a do toho mají všechny chuť si povídat. Ale byla klimatizace a chvilka zapomnění na to, že venku je přes čtyřicet stupňů.
Po návratu jdeme prát. Prádelna tam ale chtěla čtvrťáky. Recepční zrovna něco jedla a mezi sousty se snažila spočítat, kolik jich za dvanáct dolarů je, ale nedopočítala se. Pak raději řekla, že jich tolik nemá. Vypravíme se do veřejné prádelny, kde je měnička. Ještě na pumpě vyluxujeme trochu písku z auta a natankujeme plnou. Baru píše deník. Musím pomáhat.
Zastávka v Publixu, který nikdy neomrzí. Kupujeme ovoce a něco na cestu. Kolik druhů jedné jediné věci může vůbec existovat?
A pak přišel večer pravdy. Průběžně jsme se zastavovaly v TJ Maxx, Ross a Marshalls, vždycky s úvodní dobrou myšlenkou "jen se podíváme", která nikdy nefunguje. Takže ručníky ven, podsedák ven, půlka oblečení ven, a stejně jsme se skoro nevešly. Mě zachránila SpongeBob taška, koupená původně jako dárek pro vnuka, kterou jsem nakonec napěchovala vším, co se nikam jinam nevešlo.
Najedu s vozíkem k lobby. Nakládáme.
Poslední den si vybereme cestu přes US-41 přes Everglades. Vlastně ani jinou možnost jsme neměly, když jsme musely jet po silnici bez mýta. Čeká nás ráj, žádné hotely, žádné obchody, jen voda, tráva a nebe. Po cestě zastavíme v indiánské vesnici a hned první minuty nás tam obsadí komáři. V obchodě bezzubá slečna jako první hlásí, že nemá tašky. Baru kupuje voňavku, testr za polovic. Já aligátora pro vnuka. Kousek dál stojí malá historická pošta, dřevěná bouda velká asi jako kůlna, uprostřed bažin. Nejmenší plnohodnotná pošta v celých Spojených státech, pár desítek čtverečních stop. V žádném průvodci není, a přesně proto stojí za to.
Aligátoři jen leží, čekají a dívají se. Komáři mají úplně jiný přístup. Repelent nepomáhá, mávám rukama, přebíháme z místa na místo a stříkáme sprej za sprejem. Zrovna uprostřed toho všeho potřebovala Baru na záchod. Parkoviště se sice našlo, čisté a klidné, ale voda tam netekla. Záchod suchý. Nesedla si, jen se naklonila a komáři jí to spočítali přesně tam, kde to nejmíň čekala. Za plechovými dveřmi se ozýval nářek. Když vyšla, tvářila se, jako bych za to mohla. Litovala jsem, že ten záchod nevyfotila... fotím hajzly všude.
Po Everglades jsme byly celé od bahna, potu, repelentu a Baru od..., takže jsme vyhledaly sprchu u kamionářského stání kousek od letiště, tam, kde se ráno myjí dálkoví řidiči. Za dvacet dolarů nás slečna odvedla do čisté prostorné kabinky, ručníky byly v ceně.
Tentokrát odlétáme na čas. Poprvé za pět let. Sotva jsme doma, otvírám prohlížeč a hledám letenky na příští rok.
